Kde sídlí má dětská duše

Byl okamžik v mém dospělém životě, kdy jsem cítil, že nemohu být v kontaktu s ničím a nikým, ale zároveň jsem cítil hluboký stesk. Po kom? Byl to stejný pocit, jako když toužíte po své lásce, když jste zamilování a nemůžete být s ní.

Bloudil jsem po domě z jedné místnosti do druhé a nemohl jsem se zbavit trýznivého pocitu. Jakoby mne cosi naléhavě volalo. Tak silný stesk, tak velký tlak v srdci. V tom se mi vybavila vzpomínka.

Obraz místa, kam jsem jezdil na prázdniny jako malý kluk. Sázava! Hned se mi vybavily snad všechny ty dny dobrodružství. U řeky s vlhkou vůní brzkých rán i romantických večerů v malé podnikové chatce, kam jsme jezdili s rodiči pravidelně každé prázdniny. Tady jsem se formoval, tady jsem zažíval to největší dobrodružství. S tátou jsme za tmy líčili na úhoře, přes den jsem sám zkoušel lovit rybky na malý proutek z vrby.

Každý rok byl jiný a stále plný zážitků. Nevím proč jsem se tam vždy cítil jako v ráji, snad také proto, že to bylo milované místo mých rodičů. Vím jen, že jsem řeku miloval a žil s ní po několik let. Od prvních pokusů s udičkou až po nekonečné brázdění řeky na malé laminátové pramici. Od různých nebezpečných situací u jezu, kde jsem se málem utopil, nebo mém pokusu s kamarády vykolejit vlak , až po první setkání se zamilováním, či první cigaretou.


Všechny ty vzpomínky se náhle vybavily a s nimi i všechny ty hluboké pocity. Plakal jsem. Plakal jsem tak, jakoby jsem to v sobě držel celé roky. Plakal jsem i celou dobu v autě, když jsem se na to místo mého dětství hned vypravil. Bylo to silnější než já.
A tak jsem najednou stál na břehu řeky, pár metrů od místa, kde stávala ta naše chata a nasával vlhký vzduch sázavského údolí. Byl jsem celý rozechvělý a tiše zvolal. Jsi tady? Jsi tady Honzíku? Netrvalo to ani sekundu a přišla odpověď. Rozplakal jsem se dojetím a seděl na břehu dokud jsem neucítil úplné spojení.

Jsem už s tebou a ty se mnou


Vím, jak moc jsem tenkrát potřeboval tuto svoji dětskou duši, hravou, zkoumavou, objevující své limity, a ani nevím kolik jsem si toho v této chvíli mohl vzít sebou a kolik mne zůstalo na tomto místě. Vím jen, že se na ta místa vracím a budu vracet, nebo na místa něčím podobná, kde se ve mně rozzáří oči malého kluka, bezelstného, milujícího a šťastného.


Každý máme nějaké místo z dětství a stále zůstává hluboce zakořeněné v našem srdci i když jsme možná zcela zapomněli. Místo kde jsem si hráli, plně a soustředěně z bezpečným pocitem, že máma a táta jsou někde vzadu, kam se můžeme vrátit, když je potřeba. Dnes je to na nás. Jsme dospělí a potřebujeme oboje. Hrát si, tvořit a těšit se, zároveň si stát za zády a zabezpečit se. Jít tam kam nás táhne srdce a pokud máme děti, vzít je sebou, to je pro ně největší dar, vidět nadšené rodiče, co něco milují, mají k něčemu vztah. Zapomínáme a zvlášť dnes ve světě konzumní universální zábavy. Tak s námi život často zatočí, abychom si vzpomněli kdo jsme, kým jsme vždy byli. A proto děkuji. Děkuji mé duši, že mne stále volá.